Zahrady na svahu mají své kouzlo, ale také svá pravidla 1/2

Zahrady ve svahu zažily svůj největší rozpuk právě v období renesance a své kořeny zapustili v Itálii. Významné rodiny a šlechta si často stavěla své residence právě na vrcholcích a svazích s širokým rozhledem, někdy i v bezprostřední blízkosti panovníka a tedy těsně pod hradbami rozkvetly terasovité zahrady se sady a vinicemi jako tomu bylo například pod Pražským hradem. 

Velkou předností zahrad ve svahu je možnost rozhledu, blízkost nebe a pocit soukromí. Zahrada v italské Umbrii, Col delle Noci. Zdroj: www.home-designing.com

VÝHODY ZAHRAD VE SVAHU

Již renesanční zahrady nám ukazují jaké výhody nabízí svah. Je to bezesporu krásný výhled do krajiny, blízkost nebe nebo proudění vody. Zajímavostí jsou bezesporu i výhledy, které se dají doslova otevřít, či je podpořit vodní hladinou mizející za horizontem aniž byste museli myslet na sousedy, kteří jsou často hluboko pod Vámi nebo naopak nad. Neopominutelnou výhodou je tedy i soukromí nebo pokud jste navíc natočení k jihu, můžete zvážit založení tradičního vinohradu.

Negativní hrana bazénu. Horizont výhledu ze zahrady na svahu se dá podpořit například vodní hladinou, která padá pod hranou a vrací se zpět do vodní nádrže. Zdroj: Geraldine Bruneel

CO NA SVAHU CHYBÍ

Toto jsou poměrně přirozené věci, které na zahradě na svahu dostanete téměř zadarmo. Co si však budete muset zaplatit je rovina. Krása renesančních zahrad vlastně není pro děti a to je v rozporu s tužbami mnoha, kteří si u nás staví dům se zahradou.  Asi největší převýšení, které jsem na zahradě řešila bylo 18m na 60 metrech délky. Zahrada by se dala přirovnat ke slušné černé sjezdovce. Při přemýšlení nad zútulňováním svahu vás budou nejspíš napadat zdi a schodiště, myšlenky sklouznou k rampám či přímo skluzavkám.  Získat na takové zahradě rovinu a ještě k tomu nejlépe bez stavby jakékoli opěrné zdi je poměrně kumšt. Nicméně děti by měli mít možnost se venku proběhnout po trávníku a být pěkně na očích aniž by museli jít do nedalekého parku.

Zahrada ve svahu s převýšením 18m. Hledání řešení rozšíření roviny kolem domu. Zdroj: Tereza Mácová

LIMITY TVORBY SVAHU

Máte několik možností jak na svahu vytvořit rovinu. Základním limitem je především dům, terén okolního pozemku a stávající stromy.

Terén okolního pozemku je podmínkou dodržet, pokud se nedohodnete se sousedem jinak (nepostavíte zeď kolem celého pozemku atd.). Pokud se dostanete ke svahování, abyste se napojili na sousedův pozemek, pozor na to, že odtékající voda po takovém svahu by mohla sousedovi vadit. Vaší povinností je řešit vodu, která spadne na Váš pozemek nechat vsáknout u Vás nikoli u souseda.

Vzrostlé stromy mají svůj kořenový systém (jednoduše se můžete řídit průmětem koruny na zem) v poměrně širokém radiu kmene.  Z toho v prvních dvaceti centimetrech mají nejjemnější kořínky, které stromu dodávají živiny, vláhu a překvapivě vzduch (v této hloubce jsou kořeny navázané na bakterie, které potřebují ke svému životu vzduch), naopak hlouběji se nacházejí statické kořeny, které, dle typu kořenového systému, více či méně zasahují až na povrch.  Pokud porušíte statický kořen, hrozí pád stromu, pokud odeberete nebo naopak přisypete vlásečnicové kořeny, hrozí nejrůznější hniloby a následné odumření stromu. Tato problematika je značně složitá a existuje několik výjimek, ale o těch třeba někdy později.

Při stavbách v blízkosti stromů je třeba volit taková řešení, která stromy neohrozí. Příklad schodů kopírující terén kotvených na pilotech. Zdroj: Clive Nichols

Některá náročnější řešení si žádá zasáhnout do kořenové zóny stromu - v takovýchto případech je vyloučené provést stavbu bez zásahu arboristou.  

Mohlo by se zdát, že kořeny stromu nesouvisí se zahradami ve svahu, ale právě na těchto zahradách dochází k jejich nejčastějšímu poškození a to právě kvůli touze po rovině. Proto jakékoli větší zásahy je nezbytné konzultovat se zkušeným arboristou, který doporučí postup a navrhne opatření, která pomohou strom ochránit.

V další části se dozvíte základní zásady zpevnění svahů spolu s rostlinami, které mají svah schopnost pokrýt a zpevnit.

Mohlo by Vás zajímat:

• Další díl: Zahrady na svahu mají své kouzlo, ale také svá pravidla 2/2

• Více o renesančních zahradách čtěte zde 

• Blog zahradní a krajinářské architektury KOMBUCHA

Najmout krajinářského architekta po stavbě nebo během projekce domu?

Nedávno mě jeden z klientů přivedl k otázce zda by bylo lepší spojit síly s krajinářským architektem hned během stavby domu nebo až je vše již postavené.

Zahrada ve chvíli vstupu krajinářského architekta na zahradu - bylo zapotřebí dohodnout veškeré materiálé přechody, vedení terénu kolem fasády, umístění retenční nádrže, naplánovat vedení zavlažovacího systému, uložení půdy, co s odpadem ze stavby, ochranu stávajících stromů a veškeré návaznosti na dům. foto: Tereza Mácová

Například s ním to začalo tak, že po té, co bylo klientovi uděleno stavební povolení jeho vysněného domu, oslovil i architekta zahrady. Nechal si zpracovat studii a následně i realizační dokumentaci. Mezitím se rozběhla stavba a mnohé, navzdory komplexnímu přístupu, bylo jinak.

Co se během plánovacího procesu vlastně děje. Nejdříve dochází k dialogu a formulaci  samotného zadání, kterou má architekt zpracovat - ta může probíhat slovně, obrazově, ale nejlépe i na empatické rovině. Jde tedy o vyjasnění, co klient od zahrady vlastně očekává, co by tam chtěl dělat, jaké má návyky, vlastně i o tom jakou má životní filozofii. Mnoho lidí do té doby žije v provizoriu a nový vysněný dům jim vlastně svým způsobem zasáhne do jejich životní rutiny a pozmění pohled na život. Prostředí neodmyslitelně formuje, co v něm budete dělat, jak se v něm budete cítit. Jedním z ukazatelů kvalitního architekta je právě jeho schopnost dosáhnout srdce Vašeho projektu - vycítit, pochopit, promyslet a následně všemu dát formu. Ať je to zahrada, terasa, malý dvorek, nebo statek na venkově, dům, byt, jeden pokoj, celá residenční čtvrť. Krajinářský architekt je člověk, který přemýšlí v trojdimenzionálním prostoru, pracuje s kontextem celého místa a jeho okolí, rozumí přírodním procesům a chápe nároky rostlin a uvědomuje si jejich proměnlivost v čase. Dokáže propojit mnoho, mnohdy protichůdných, nároků na prostor - od složitého provozu, řešení odclonění, zpevněných ploch, usazení staveb do terénu, odtok povrchové vody, přesuny hmot v nulové bilanci, přes rozmístění prvků do zahrady tak, aby do zahrady zapadly jako by tam byly odvždy, navrhnout vegetaci v souladu s prostorem a prostředím, bezmála řeší zadání s estetikou a dokáže provést nákladami realizace již během plánování. Ve chvíli, kdy se krajinářský architekt dostane do procesu během stavby domu, zadání se mění někdy i z hodiny na hodinu. Tento stav není jednoduchý ani pro klienta ani pro architekta, avšak lze díky němu získat mnohé.

Díky tomu, že byl krajinářský architekt přítomen již během stavby podařilo se konstrukčně zasáhnout do terasy, kde mohl vzniknout úložný prostor. foto: Tereza Mácová

Díky projektu zahrady v běhu stavby však měl klient poměrně jasnou představu, co kde bude chtít, kde bude potřebovat umístit vsak, retenční nádrž, kde budou třeba prostupy infrastruktury, jak budou zakončené okapové chodníčky, že ta zeď, co bude držet terén bude zároveň rozdělovat svah a umožňovat malou procházku na samé hranici pozemku. Klient již věděl, že půdu, co má nyní na pozemku bude ještě potřebovat, aby ji pak zpětně doplnil tam, kde ji stavba znehodnotí.

Namísto okapových chodníčků byly v úzkých prostorách kolem domu vytvořeny štěrkové záhony, které tak vtipně zakryjí prostor pro drenáž bez nutnosti uložení jakýchkoli obrubníků. foto: Tereza Mácová

Efektivně se řešily přechody a terén ruku v ruce se stavbou. foto: Martin Charvát

Pro zahradního architekta je takový postup z pohledu výsledného díla nejlepší možný, na druhou stranu je velmi náročný na komunikaci se všemi stavebními profesemi, architektem domu, stavbyvedoucím, klientem, který si teprve ujasňuje své zadání. Je to trochu chaos, ale vyplatí se. Klient tak získá maximum ze svého pozemku bez navýšení nákladů, nemusí se spokojit s kompromisem, ale vše je v domě již přizpůsobené tomu, že venku bude jednoho dne zahrada, se kterou se počítalo již na počátku.

Klient s takové spolupráce vytěží maximum. Pohled z obdobného místa jako první fotka stávajícího stavu. foto: Terzea Mácová

Zahrady na jílu - jít přirozenou cestou nebo si půdu přizpůsobit?

Jílovité půdy patří mezi těžké půdy, je v nich vysoký obsah jílových minerálů jako jsou montmorillonit, vermikulit nebo kaolinit. Tyto minerály jsou obvykle velmi bohaté na živiny a chudé na vzduch. To je způsobeno velmi malou velikostí jednotlivých částeček. Tím, že jsou jílovité minerály tak titěrné, voda jimi proudí velmi pomalu a nedochází tak k výplachu živin, ale naopak k jejich kumulaci. Navíc mají tyto minerály schopnost bobtnat, proto, když se jíly rychle vysuší vzniká charakteristická mozaika na povrchu.

JÍLOVITÁ PŮDA Půdní sonda nejlépe ukáže jaké vlastnosti má vaše půda. Můžete zde sledovat půdní horizont - jaké vrstvy Vaše půda má  a jak dlouho trvá vsak vody. Po jejím vykopání se sonda naplní vodou a pozoruje se doba vsáknutí. Pokud voda zůstává i po 24 hodinách, budete potřebovat oddrénovat nové výsadby stromů (pokud vysazujete stromy v balech), aby kořeny nehnily. foto: Tereza Mácová

Jak poznáme silně jílovitou půdu je snadné. Pokud ve vlhkém stavu dokážeme vzít kousek půdy, udělat z něj váleček, jako když děláte vanilkové rohlíčky a spojíte oba konce do tvaru prstýnku a váleček nepraskne ani nejeví žádné praskliny, jedná se dozajista o jíl. Poté je nejlepší postup vykopat půdní sondu, ze které vyčtete strukturu jednotlivých půdních vrstev a schopnost půdy nasákávat vodu.

Pokud jste zjistili, že máte těžkou půdu na zahradě máte několik možností, co s tím udělat.

PŘIROZENÁ CESTA - ekozahrady

Jednou z možností je jít ruku v ruce s přírodou. Budete vysazovat především takové rostliny, které jsou na jílovité půdy adaptované a v přírodě se vyskytují na obdobných stanovištích. Jsou to tedy takové rostliny, které snáší občasné zamokření (prakticky v deštivém období stojí ve vodě a v suchém přežívají v úplném troudu).  Pokud se rozhodnete rostliny sami vysadit, nesmíte zapomenout na dostatečnou zálivku, aby rostliny neuschly tím, že se vám nepodaří dostatečně půdu dostat až ke kořenům.

Přirozená vegetace na jílovité půdě. Berounsko. foto: Tereza Mácová

Stromy*, které extrémní podmínky přirozeně snáší jsou například javor babyka, javor klen, bříza černá, habr, jasan úzkolistý a ztepilý, střemcha obecná, dub letní, jeřáb ptačí, lípa srdčitá nebo jilmy. V případě, že na zahradě maté již nějaký vzrostlý strom, jílovitá půda v jeho okolí bude suchá navzdory tomu, že bude deštivo, protože si ji strom sám odsaje. 

Keře*, které si s takovými podmínkami poradí budou například svídy, tisy, brslen evropský, šácholan viržinský, některé pěnišníky (R. vaseyi, viscosum, canadense), kanadské borůvky, kalina obecná, rakytník nebo habr. Z popínavých rostlin to bude například plamének plotní, zimolez kozí list nebo ovíjivý, loubinec pětilistý.

Svídy, tisy a hakenochloa si na jílu poradí. Obrázek ze zahrad Bressingham. Zdroj: The Bressingham gardens viz link obrázku

Trvalkám* se bude dařit takovým jakými jsou popenec, kuklíkům, orseji, sasance hajní, plicníku, pšeníčku rozkladitému, kostřavě obrovské, některým ostřicím, krvavci, irisům sibiřským, kohoutku nebo například metlici trsnaté.  Z cibulovin můžete volit například z ocúnu, medvědího česneku, sněženek, řebčíku nebo narcisek.

Nejlépe se v takových podmínkách daří bršlici, jakmile se na takovou půdu dostane, nejspíš se jí nezbavíte. Má totiž šikovné oddenky, které se z jílovité půdy nebudou dát vytrhnout. A tím se dostáváme k dalšímu charakteristickému rysu těchto zahrad. Jsou náročné na péči - pletí, kopání, okopávání zde bude především pro silné jedince.

PŘIZPŮSOBENÍ PODMÍNEK

Další možností je si přizpůsobit podmínky, což nám rozšíří nejen naše pěstitelské možnosti, ale také usnadní její péči. Tento způsob je zdaleka nejrozšířenější a umožňuje srovnat extrémní podmínky těchto půd. 

Nejčastějším opatřením je přimíchání do svrchní vrstvy půdy písek nebo pěstební substrát. K čemu však nesmí za žádných okolností dojít je pouhé převrstvení nebo naopak bodové přisypávání "lepší" půdy k rostlinkám při výsadbě. Nové vrstvy půdy by měli do určité míry (50%) obsahovat právě původní půdu, aby nevznikaly oddělené vrstvy. Jakmile byste totiž na jíl nasypali vrstvu jiné půdy a nepromíchali je, při prvním přívalovém dešti byste mohli o svou celou investici přijít.  Pro pěstování zeleniny se však tento princip dá využít poměrně snadno vyvýšenými záhony.

Lokálně si můžete například pomoci vyvýšenými záhony. Zdroj: Přírodní zahrady viz. link obrázku

Naopak, pokud byste jen vykopali díru a do ní nasypaly "kvalitnější" substrát z Baumaxu a rostlinu do něj zasadili také byste neudělali rostlině dobře. Rostlina by totiž nedokázala prokořenit do jílu, poněvadž by si zvykla na snadný život v jamce. Profesor Pejchal to nazývá principem "pacienta na áru". Pokud si s tímto krokem nevíte rady, raději se obraťte na zahradníka. 

Ať se rozhodnete pro přirozenou cestu nebo pro změněné podmínky, vždy byste při výběru rostlin měli volit takové, které nejen odpovídají půdě, ale také světelným podmínkám, nadmořské výšce, vlhkosti a výšce spodní vody.  S výběrem Vám může pomoci zahradní architekt, který neřeší pouze podmínky, ale také estetickou stránku věci a dokáže na zahradě nejen z jílu vykouzlit živý obraz zajímavý během celého roku.

*Zdroje pro výběr rostlin sloužil Katalog biotopů České republiky a katalog německé školky Bruns.