Krajinářská architektura ProjektYYYY Krajinářská architektura ProjektYYYY

Vol. 03 - Kouzlo zkratky MZI

V dalším článku Vám představíme jeden z palčivých problémů dnešních měst a jeho řešení pomocí velmi cenného nástroje krajinářských architektů – tzv. MZI. 

destovy zahon

Občas, ale někdy i často, když se „sází“ stromy do situace na monitoru počítače nebo do vizualizace ve photoshopu, bez znalosti jejich fungování, potřeb, růstu… je to jenom přání. Přání, které následně nejde vyplnit a polovičatý výsledek budí zklamání.

Často je strom na obrázku kvůli kompozici nebo náladě. Často chybí znalost toho, jaké strom plní v prostoru funkce, jaké funkce plní v ulici, ve vzduchu a pod zemí. Až ve chvíli, kdy všechny možnosti vegetace znám, můžu s tímto materiálem začít pracovat funkčně a kreativně. Například ve prospěch města, tedy jeho obyvatel.

Město je hučící stroj, plný lidí, domů, aut, parkovišť, silnic a jejich propojení. Je to spousta energie, která mimo jiné sálá teplo a ohřívá tak okolní vzduch o několik stupňů celsia. Když se k tomu přidá ještě slunce a klimatická změna, dochází ke vzniku efektu tzv. tepelného ostrova. Lidem je horko, jsou unavení, pro některé je nemožné vyjít v letních měsících ven. Jedním ze způsobů, jak letní dny přežít, je klimatizace, která ale venkovní vzduch zase jen přihřeje. Rostlinám se nedaří, protože půda je vysušená a ztvrdlá a žádnou vodu už nepojme. Rostliny jsou od okolních rozehřátých povrchů spálené. Stromy v ulicích, které by měly pomáhat, jsou samy na hranici přežití, protože podmínky pro jejich růst jsou v městském prostředí značně nepříznivé. Většinou živoří v jámě 1,5 x 1,5m. Kolem sebe mají silně zhutněný povrch nepropouštějící vodu a s tím spojené špatné zásobení kořenů živinami a půdním vzduchem.

Pak je tu ještě zasolování, letní přehřívání, mechanické poškozování, vibrace od dopravy a psí moč. A k tomu maximálně zahuštěný a sdílený prostor s technickou infrastrukturou omezuje životní podmínky stromů nad i pod povrchem na minimum. V průměru se stromy v ulicích ve zpevněných plochách dožijí po výsadbě dalších 10 let.

Tak město zkusí ještě kropící vůz, ale voda se vypaří dřív, než dopadne na zem. Když přijde déšť, po tvrdé krustě půdy steče všechna voda pryč, do trubek pod zemí. Na ty je to najednou příliš, takže přetečou nebo se ucpou, protože sebou voda vzala všechno smetí a prach. Právě zvyšování odtoku vody z města a snižování možnosti výparu způsobuje celkovou změnu mikroklimatu města. A už je zas hic a kořeny stromů dál usychají, protože k těm se nedostalo vůbec nic. Takže se zaměstná alespoň někdo, kdo je bude pitnou vodou zalévat, protože si lidi ve městě všimli, že možná už těch stromů umírá fakt nějak moc.

Ale město může vypadat i jinak. Může být chytrým městem, městem se schopností resilience – tedy kapacitou se vyrovnávat s klimatickými extrémy. A tuto kapacitu dokážou naplnit právě technologie MZI, tedy jinak tzv. modro-zelená infrastruktura.

A co umí takové město? Když přijde déšť, nenechá vodu odvést do potrubí a z města pryč. Naopak ji ze střech a zpevněných ploch sbírá a nabídne jí možnost vsaku. Takovým místem může být svejl v jinak pobytovém trávníku, dešťový záhon, jezírko, mokřad nebo retenční zásobník s biouhlem pod celou ulicí. Voda, kterou zadrží, půdu změkčí, tedy ji učiní lépe propustnou. Potom se z vlhké půdy začne vypařovat zpět do ovzduší a ochladí tak pochozí plochy ale i zvlhčí ovzduší – ve městě tolik cenná evapotranspirace. Sebraná voda, než se dostane ke kořenům stromů se navíc přes vhodně zvolenou vegetaci a substrát výrazně pročistí. I s posypem soli se technologie MZI umí vyrovnat. Strom se samostatně napojí a když má navíc prostor pro kořeny a ty mají přístup ke kyslíku, spořádaně a zdravě roste. Neprosychá, neláme se, odolává stresorům v podobě nemocí a škůdců. Produkuje vlhký vegetační stín (porovnejte si v létě teplotu pod slunečníkem a pod stromem)a zdravá produktivní koruna zachytává miliony miniaturních částic, čímž čistí městský zaprášený vzduch. Co se týče ochlazení vzduchu, tak strom s výkonem 20 až 30 kW nahradí asi 10 klimatizačních jednotek. Stíní zpevněné povrchy, zabraňuje jejich rozpálení a vytváření tepelného ostrova. Když je stromu dobře a neživoří, dokáže se v plné síle v ulici dožít průměrně i dalších 35 let.

Tento princip také bývá označován jako „Schwammstadt“- město fungující jako houba. V uličním prostoru a dalších veřejných prostranstvích je pozornost zaměřena zejména na stromy a rozšíření dříve neprokořenitelného a zhutněného prostoru pod zpevněnými plochami (chodníky, parkovišti, cyklostezkami, tramvajovými pásy). Ve městech, které se tímto principem řídí, je statut funkční vegetace pozvednutý na úroveň ostatní infrastruktury a již není jen pouhým bezcenným „zeleným políčkem“ v mapě.

Taková města jsou udržitelná a životaschopná. Lidé v těchto městech rozumí propojení technologií a ví, že vhodně zvolené investice mohou mít mnohem širší pozitivní efekt. A jde to dokonce spočítat.

Pro Kodaň byly povodně zcela ničivé. Nechala si tedy zpracovat celkovou CBA (Cost Benefit Analysis), která město přesvědčila, o kolik ekonomicky efektivnější je vydat se cestou modro-zelené infrastruktury a kolik by je naopak stálo budování tradičních vodohospodářských řešení a ignorování adaptace na změnu klimatu. Takové město pak jednoznačně zvyšuje životní komfort jeho obyvatel. Což je cíl.

V Praze se pilotní projekty MZI pomalu prokousávají asfaltem, zákony a diskusemi s vlastníky technických sítí. Lze jich potkat zatím jen několik, ale město se nové potřebě pomalu otvírá. O něco progresivnější je Hradec Králové a Olomouc, které mají v tuto chvíli zpracovanou celkovou koncepci MZI a přidávají se pomalu i další města. Pražským unikátem je pak projekt Čelakovského sadů, kde je použito 12 různých krajinářských technologií, v parku umístěném na konstrukci metra, který trpí navážkami, vibracemi, prašností a kontaminacemi spolu s minimální schopností zadržet vodu. A to je pro křehký městský ekosystém vegetace poněkud oříšek. Tento projekt je úspěšný právě díky skupině složené ze zkušených krajinářských architektů a kvalitních zahradníků.

MZI je v současné situaci pro města win-win řešení. Největší benefity městu přináší právě práce s vodou, která je v synergii s vegetací, díky čemuž můžou být plnohodnotnou náhradou konvenčního způsobu odvodnění. Navíc díky tomu, že technologie MZI se přibližují přirozenému hydrologickému režimu, je lze využít jak na veřejných prostranstvích, tak na soukromých parcelách ale i ve volné krajině.

Další detaily jednotlivých technologií MZI s Vámi budeme sdílet skrz náš projekt výsadby stromů tzv. švédským systémem na Praze 7. Takže pokud budete chtít vědět víc: STAY MZI TUNED!

 

Autorka článku: Ing. arch. Alice Boušková

Zdroje:

Read More
Projekční praxe ProjektYYYY Projekční praxe ProjektYYYY

Vol. 02 – Příběh zahrady

skica_pribeh_zahrady

Hned po obědě vzal svojí oblíbenou červenou tonku a zapíchnul jí doprostřed trávníku. Žlutá a žlutá, polepené kostlivci z poslední série jogurtových samolepek, patřily dětem. Mintová byla Aničky. Mintová ladila s kuchyňskou linkou a se závěsy v ložnici. Terasu ještě neměli. Jonáš s Aničkou to nechtěli uspěchat. Bílý áčtyřky si na klíně podložil portfoliem studie jejich domu, aby byly k sobě hezky blízko, jejich budoucí zahrada a nový dům. Dostal úkol. Všichni čtyři dostali úkol. Úkol sepsat příběhy jejich budoucí zahrady, která byla zatím jen trávníkem.  Aby byla pro ně a o nich. Zaúkoloval je Lukáš, jejich krajinářský architekt. Trávník tu zůstal po bývalém majiteli domu. Realitní makléřka zařídila jeho dosetí ještě před prodejem.

Kolem byl plot. Ten, který se nenatírá. Ten, který přirozeně šedne. Chlupatej sibiřskej modřín. Na chvíli si představil okolní zahrady, fádní trávník, někde tůje nebo stříbrné smrčky, aby nebylo od sousedů vidět. Sem tam záhon s bazalkou a oreganem, pro děti trampolína nebo plastová houpačka na konstrukci z kůlů akátu. Někde terasa z dřevoplastu, protože ta je už napořád. Přišlo mu to smutný, skličující, nudný a prázdný. Instantní zahrada a la Baumax, alias garden IKEA. Škoda prostoru. Některé dny to viděl pragmaticky, a to mu pak koupě pozemku pro tak mdlou zahradu, připadala jako vyhazování peněz oknem. Rodinu Jonáše a Aničky ale čekal jiný zahradní příběh. Opřel se, a když se tonka stabilně zabořila, zavřel oči a vybavil si dědovu zahradu pod Lovošem.

Přesně si pamatuje povrch, kamenné cestičky, ranní trávník, lemy nohavic od rosy, co studily, jehličí, po tom se naboso skoro nedá, ale když utíkáš před indiánem, jinak než přes ostrov kajmanů to nejde. Se zavřenýma očima Jonáše až brní chodidla. Vybavuje si chuť. Angrešt vzadu za kompostem, pod ním rostly hluchavky. Cucat jejich nektar ho naučila máma. Koláč z rebarbory – ta se musí sklidit brzy, jinak se z ní křiví pusa jak z citronu. Když Jonáše děda poslal do zahrady „na polívku“, to byl pak oběd samý úsměv, mrkev byla žluťoučká a křupavá, kadeřavá petržel zas jemná a voňavá, cibule byla ostrá, že se dala krájet jen v brýlích.  Jonáš znovu cítí tu vůni, a taky vůni mokré hlíny, včelího medu, tlejícího listí, klematisu, co se pnul na brance a byl modrý jako jiná kytka ne a květy divizny, které sbíral každé ráno po snídani do plecháčku s tučňákem. Když Jonáš poprvé jedl ve vietnamském bistru čerstvé závitky, tak při prvním kousnutí ucítil chuť a vůni dědovy zahrady. Vysvětlit to neumí, ale s vietnamskými závitky je Jonášovi vždycky blaze. Za domem, vzadu na zahradě, rostla obrovská převislá vrba, byl pod ní stín a chlad i v nejparnějším létě. Pro Jonáše i ostatní děti to byla skrýš a úkryt pro nekonečné hry. Hry v zahradě reagovaly na rytmus roku. V létě to byly hry líné a často mokré, v zimě úprkové pro zahřátí. Vzadu mezi smrčky udělal děda ohniště z kamenů od řeky. Tam táta naučil Jonáše rozdělávat oheň škrtadlem. S ohněm přicházel podzim. Zahrada se měnila a zlatě zářila, pak usínala. V zimě, stromy bez listí pouštěly do oken výhled na zasněžené sopky, Kletečnou a Lovoš. V zimě byla zahrada tichá, měla jiný zvuk. Krmili ptáky, na okně před krmítkem byl celou zimu položený atlas a děda zkoumal, kdo k nim lítá. Odklízeli sníh, cpali se meruňkovou zavařeninou, okořeněnou kouskem badyánu, a hrstmi křížal – jejich děti jím říkají jablečný chipsy.

Jonáš na svojí áčtyřku nakreslil naivní obrázek dědovy zahrady, kreslit spíš neuměl a měl jenom jednu pastelku. Chce od jejich zahrady příběhy, společné zážitky, odřená kolena a vzpomínky.

Obrázky a texty všech čtyř se pak objevily na Lukášově nástěnce v krajinářském studiu v Praze. Lukáš rád pracoval se zahradou jako prostorem pro lidské příběhy. Každá zahrada pak mohla být jiná -voňavá, chutná, pohádková nebo odvážná, citlivá a taky pestrá, barevná, proměnlivá. Svá.

 

autorka textu: Alice Boušková

 

Read More
Krajinářská architektura ProjektYYYY Krajinářská architektura ProjektYYYY

Vol. 01 – Kam zasadit krajinářskou architektku?

Zelinářky? Křovinářky? Zahradnice? Ani jedno! Často se setkáváme s tím, že lidé kolem nás mají jen matnou představu, co vlastně krajinářská architektura je. Proto jsme připravily malý osvětový seriál, v němž Vás seznámíme s přínosy, které krajinářská architektura pro naše domy, ulice, parky, města i krajinu má.

Nebudeme Vás mučit nudnou historií oboru ani výčtem nejlepších projektů. Místo toho budeme vyprávět co může krajinářská architektura nabídnout a čím vším dokáže být nápomocná, aby se nám venku i vevnitř žilo líp. Můžeme začít?

skica_spoluprace_architekt_krajinarsky_architekt.jpg

Architektura, urbanismus, stavebnictví, krajinářská architektura – spousta pojmů, které se snažíme definovat, přičemž je stavíme proti sobě, vymezujeme jeden proti druhému. Studentky stavařky se kvůli tomu s architektkami na kolejích občas nebaví, což vlastně není to nejhorší, protože krajinářky se s architektkami nepotkají vůbec. Jenomže stav, ve kterém jednotlivé specializace stojí vedle sebe a míjejí se, nekomunikují, byl možný snad v minulém století. A ani v něm už ne, ve své podstatě patří spíš do století páry. Vymezováním jednotlivých oborů se násilně rozdělujeme a maříme překračování hranic, které ale navrhování místa, kde chceme žít, tolik potřebuje. Dnešní svět je složitější, komplexnější a koncept jednoho architekta s velkým A v něm vymizel spolu s parní lokomotivou. Ke smutku těch architektů s velkým A, k radosti nás krajinářek.

S evolucí architektury tak vznikly další specializace: urbanistka pracuje s masivním měřítkem a cítí hmotu jinak než architektka, která navrhuje rodinné domy nebo interiéry nebo od každého trochu. Každá má svou paletu nástrojů, kterým rozumí a kterými tvoří svůj svět.

Kvalitní práce, kterou tolik obdivujeme v dánských, německých, švýcarských projektech je výsledkem mezioborové spolupráce, kde jsou architektka s krajinářkou partnerkami – ne soupeřkami. Jejich vztah definují slova jako: spolupráce, kooperace a součinnost. Pojďme se přiblížit bájnému Norsku, kde největším zaměstnavatelem krajinářských architektek a architektů je NPRA, tedy organizace odpovídající našim Silnicím a dálnicím a.s.!

Přestaňme se tedy trápit definicí krajinářské architektury, podívejme se spíš na to, kde krajinářskou architektku najdeme. Dokáže se pohybovat v měřítku krajiny, kde řeší strukturu krajiny, možnost v ní zadržet vodu, zelené osy a spojnice (ÚSES), pozemkové úpravy, územní studie, generely zeleně nebo technologie modrozelené infrastruktury.

 Stejně tak je jí ale blízké i měřítko rodinných zahrad, městských parků, veřejných prostranství a uličních profilů, v obou těchto měřítcích ale používá různé, specifické nástroje. A v této paletě nástrojů se architektky různých profesí vzájemně liší i prolínají.

Použitím konkrétních nástrojů vždy nějakým způsobem určujemei výslednou podobu návrhu. Pokud někomu například chybí znalost technologií modrozelené infrastruktury, v projektu se prostě nic modrého ani zeleného neobjeví a výsledná vegetace bude ve finálním návrhu plnit pouze jednu ze svých mnoha funkcí. Nejčastěji pouze tu estetickou (mnohdy ale jenom na vizualizacích). Což je neomluvitelné nenaplnění potenciálu a mrhání financemi.

A jaké jsou ty nástroje, o kterých mluvíme? K nim se dostaneme příště. Do té doby Vás, naše čtenáře, nechápe trochu napnuté. Protože napětí a příběh je podstatou nejen literatury, ale i krajinářské architektury. Takže – pokračovat budeme brzy, ale ne zas úplně za chvilku.

autor textu: Alice Boušková

Read More

YYYY Blog

Featured
zahrada_v_zarodku_po_stavbe_domu.jpg
Kdy začít plánovat zahradu?
Read more →
udrzitelny_park_u_vody_vyhlidka.jpg
Co pro vás znamená udržitelnost?
Read more →
Vol. 04 - Švédský systém
Vol. 04 - Švédský systém
Read more →
destovy zahon
Vol. 03 - Kouzlo zkratky MZI
Read more →
skica_pribeh_zahrady
Vol. 02 – Příběh zahrady
Read more →
skica_spoluprace_architekt_krajinarsky_architekt.jpg
Vol. 01 – Kam zasadit krajinářskou architektku?
Read more →
Stručný průvodce plánováním zahrady
Stručný průvodce plánováním zahrady
Read more →
proc-nenajmout-zahradniho-krajinarskeho-architekta
6 důvodů proč NEjít za krajinářským/ zahradním architektem
Read more →
Zahradní stereotypy - MULČ
Zahradní stereotypy - MULČ
Read more →
Zahradní stereotypy - ZÁHONY
Zahradní stereotypy - ZÁHONY
Read more →
Zahradní stereotypy - TRÁVNÍK
Zahradní stereotypy - TRÁVNÍK
Read more →
Zahradní stereotypy - úvodník
Zahradní stereotypy - úvodník
Read more →
Zahrady na svahu mají své kouzlo, ale také svá pravidla 2/2
Read more →
italska-zahrada-ve-svahu
Zahrady na svahu mají své kouzlo, ale také svá pravidla 1/2
Read more →
stav-zahrady-pred-vstupem-zahradniho-architekta
Najmout krajinářského architekta po stavbě nebo během projekce domu?
Read more →
jilovita-puda
Zahrady na jílu - jít přirozenou cestou nebo si půdu přizpůsobit?
Read more →