Vol. 02 – Příběh zahrady

Hned po obědě vzal svojí oblíbenou červenou tonku a zapíchnul jí doprostřed trávníku. Žlutá a žlutá, polepené kostlivci z poslední série jogurtových samolepek, patřily dětem. Mintová byla Aničky. Mintová ladila s kuchyňskou linkou a se závěsy v ložnici. Terasu ještě neměli. Jonáš s Aničkou to nechtěli uspěchat. Bílý áčtyřky si na klíně podložil portfoliem studie jejich domu, aby byly k sobě hezky blízko, jejich budoucí zahrada a nový dům. Dostal úkol. Všichni čtyři dostali úkol. Úkol sepsat příběhy jejich budoucí zahrady, která byla zatím jen trávníkem. Aby byla pro ně a o nich. Zaúkoloval je Lukáš, jejich krajinářský architekt. Trávník tu zůstal po bývalém majiteli domu. Realitní makléřka zařídila jeho dosetí ještě před prodejem.

Kolem byl plot. Ten, který se nenatírá. Ten, který přirozeně šedne. Chlupatej sibiřskej modřín. Na chvíli si představil okolní zahrady, fádní trávník, někde tůje nebo stříbrné smrčky, aby nebylo od sousedů vidět. Sem tam záhon s bazalkou a oreganem, pro děti trampolína nebo plastová houpačka na konstrukci z kůlů akátu. Někde terasa z dřevoplastu, protože ta je už napořád. Přišlo mu to smutný, skličující, nudný a prázdný. Instantní zahrada a la Baumax, alias garden IKEA. Škoda prostoru. Některé dny to viděl pragmaticky, a to mu pak koupě pozemku pro tak mdlou zahradu, připadala jako vyhazování peněz oknem. Rodinu Jonáše a Aničky ale čekal jiný zahradní příběh. Opřel se, a když se tonka stabilně zabořila, zavřel oči a vybavil si dědovu zahradu pod Lovošem.

Přesně si pamatuje povrch, kamenné cestičky, ranní trávník, lemy nohavic od rosy, co studily, jehličí, po tom se naboso skoro nedá, ale když utíkáš před indiánem, jinak než přes ostrov kajmanů to nejde. Se zavřenýma očima Jonáše až brní chodidla. Vybavuje si chuť. Angrešt vzadu za kompostem, pod ním rostly hluchavky. Cucat jejich nektar ho naučila máma. Koláč z rebarbory – ta se musí sklidit brzy, jinak se z ní křiví pusa jak z citronu. Když Jonáše děda poslal do zahrady „na polívku“, to byl pak oběd samý úsměv, mrkev byla žluťoučká a křupavá, kadeřavá petržel zas jemná a voňavá, cibule byla ostrá, že se dala krájet jen v brýlích. Jonáš znovu cítí tu vůni, a taky vůni mokré hlíny, včelího medu, tlejícího listí, klematisu, co se pnul na brance a byl modrý jako jiná kytka ne a květy divizny, které sbíral každé ráno po snídani do plecháčku s tučňákem. Když Jonáš poprvé jedl ve vietnamském bistru čerstvé závitky, tak při prvním kousnutí ucítil chuť a vůni dědovy zahrady. Vysvětlit to neumí, ale s vietnamskými závitky je Jonášovi vždycky blaze. Za domem, vzadu na zahradě, rostla obrovská převislá vrba, byl pod ní stín a chlad i v nejparnějším létě. Pro Jonáše i ostatní děti to byla skrýš a úkryt pro nekonečné hry. Hry v zahradě reagovaly na rytmus roku. V létě to byly hry líné a často mokré, v zimě úprkové pro zahřátí. Vzadu mezi smrčky udělal děda ohniště z kamenů od řeky. Tam táta naučil Jonáše rozdělávat oheň škrtadlem. S ohněm přicházel podzim. Zahrada se měnila a zlatě zářila, pak usínala. V zimě, stromy bez listí pouštěly do oken výhled na zasněžené sopky, Kletečnou a Lovoš. V zimě byla zahrada tichá, měla jiný zvuk. Krmili ptáky, na okně před krmítkem byl celou zimu položený atlas a děda zkoumal, kdo k nim lítá. Odklízeli sníh, cpali se meruňkovou zavařeninou, okořeněnou kouskem badyánu, a hrstmi křížal – jejich děti jím říkají jablečný chipsy.

Jonáš na svojí áčtyřku nakreslil naivní obrázek dědovy zahrady, kreslit spíš neuměl a měl jenom jednu pastelku. Chce od jejich zahrady příběhy, společné zážitky, odřená kolena a vzpomínky.

Obrázky a texty všech čtyř se pak objevily na Lukášově nástěnce v krajinářském studiu v Praze. Lukáš rád pracoval se zahradou jako prostorem pro lidské příběhy. Každá zahrada pak mohla být jiná -voňavá, chutná, pohádková nebo odvážná, citlivá a taky pestrá, barevná, proměnlivá. Svá.

autorka textu: Alice Boušková