Zahrada ve stínu lesa

STRUČNÝ KONTEXT▗

Na okraji Klánovic, kde se město ztrácí mezi stromy, stojí dům obklopený lesem. Nevyčnívá, ani nijak nesoupeří – jen tiše doplňuje to, co tu bylo dávno před ním. Vzrostlé borovice vrhají dlouhé stíny, světlo prochází skrze jehličí, vzduch voní pryskyřicí. Barvy zůstávají při zemi – tmavě zelená, bílá, růžová, hořčicová… Zrcadlí se tu stejně, jako v interiéru domu. Rovinatý pozemek působí klidně a samozřejmě, jako by vždy patřil k okolní krajině. A právě tady, na pomezí civilizace a lesa, vzniká zahrada, která nenarušuje – jen přirozeně navazuje.

VÝCHOZÍ SITUACE▗

Les jako přednost i limit zahrady

Majitelé si přáli zahradu, která bude celoročně zajímavá, přirozená a nenáročná na údržbu – skutečný domov v lese, kde každý člen rodiny najde svůj vlastní koutek k odpočinku a zároveň zde bude i prostor ke společnému trávení času. Největší výzvou ale nakonec nebylo plánování ani nároky na údržbu, ale samotné prostředí, ve kterém zahrada vznikla.

Leží totiž pod vzrostlými borovicemi, které jsou pro místo typické, zároveň ale velmi náročné na životní podmínky, které svými nároky stěžují i ostatní zahradním rostlinám. Borovice odsávají z půdy téměř všechnu vlhkost a jejich rozlehlý kořenový systém omezuje možnost vysazovat nové rostliny. Les byl tedy v tomto případě určujícím, ale také limitujícím prvkem toho, jak bude celá zahrada vypadat. Zároveň ale bylo jasné, že chceme vydat maximální úsilí pro zachování stávajících stromů, než aby se desítky let čekalo, až vyrostou stromy nové. 

Kromě toho majitelé potřebovali zakrýt nevzhledný betonový plot, odclonit pohled do ulice a zároveň zachovat propojení se sousední velkou zahradou. Zároveň požadovali prostory pro drobné pěstování bylinek a ovoce, útulná zákoutí, místo pro uskladnění kol i možnost sušení prádla.

ŘEŠENÍ▗

Nový život pod starými stromy

A tak ve stínu borovic vznikla zahrada, která zůstala lesem a posléze se stala i domovem. Problém, který paradoxně představovaly právě stromy, se proměnil v příležitost. Zbylým borovicím byla věnována maximální péče – dostaly vylepšený substrát, automatickou závlahu i prostor pro kořeny. Všechny výsadby probíhaly s ohledem na jejich stabilitu.

Aby nová zahrada vůbec mohla vzniknout, bylo nutné navézt čerstvou zeminu. Ta přinesla nejen živiny, ale i novou naději, protože to byla přesně ta práce, která stála za to. Stejně jako při lesní procházce nacházíme často nějaká malá překvapení, i tady návštěvníka provází drobná odhalení. Z jednoho zákoutí se otevírá pohled k sousedům, jinde se cesta stáčí za zelenou clonu, objevuje se terasa, lavička, ohniště. A samozřejmě celá řada rostlin. Nádherné růžové pěnišníky, růže nebo bílé kaliny nelze přehlédnout.

Každý člen rodiny si tu může najít svůj prostor, ať už je to místo pod pergolou, malá zahrádka s bylinkami nebo posezení na střeše. K zastavení v létě vybízí plody obsypané keře ostružiníku, maliníku či kanadské borůvky. Stín zde, kromě stínících plachet, vytváří také pergola, která svádí k růstu popínavých rostlin. Své místo zde našel zimolez, zatímco podražec zase přirozeně popíná plot. 

Zahrada je členěná do pravidelných obdélníků – podobně jako dům, ulice i okolní les. Tento přístup dává prostoru řád, ale zároveň nezapomíná na okolní přírodu. Zelené stěny nevznikly jako hranice, ale spíš jako pozvání – někde k pozorování, jinde k zastavení. Díky tomuto principu se pozemek opticky prohlubuje a působí větší, než ve skutečnosti je. Ale nezapomínejme, že jeho opravdová velikost se nedá změřit. Musí se zažít. 

Foto: Petra Šalapková