Ponořte se do krajiny na zahradě ve Slivenci
STRUČNÝ KONTEXT▗
Chtěli jsme, aby se ve Slivenci z domu nevstupovalo do zahrady, ale rovnou do krajiny. Člověk se pozvolna noří do zeleně; pokud je to na něj příliš rychlé, může si na mnoha místech odpočinout – a na konci je ráj. Sad. Vinice. Klid, ale také nový začátek, odkud se může vydat zpátky, domů – jen směrem vzhůru.
Pokud by zahrada ve Slivenci měla být jediné slovo, bylo by to rozhodně „cesta“. Protože jednu dlouhou cestu jsme ušli během její realizace, ale určitou cestou je i každá její návštěva.
VÝCHOZÍ SITUACE▗
Od pracovního shonu k oáze klidu
Pozemek v mírném svahu byl jako stvořený pro vznik zahrady rozdělené do několika teras – přesně taková byla i představa majitelů. Chtěli vytvořit prostor pro odpočinek, setkávání s přáteli, místo pro vířivku i pergolu. A když tím vším člověk postupně projde... ejhle, vinice. Majitelé přiznávají, že v zahradě chtějí především relaxovat a nechat ji na sebe působit, spíše než se jí intenzivně věnovat. Dalším přáním majitelů, kterému jsme se snažili maximálně vyhovět, bylo zakomponování stávajících funkčních prvků, například studny a různých poklopů, například retenční nádrže, tak, aby nijak nevyčnívaly.
Samotný dům je navržen tak, aby přirozeně navazoval na zahradou. Na první pohled se může zdát menší, ale je to právě zahrada, která ho přirozeně rozvíjí a nabízí dlouhé výhledy do krajiny.
Svažitý terén představoval v některých místech určitou výzvu, stejně jako skutečnost, že na pozemku probíhalo více stavebních prací současně – kromě samotné zahrady také stavba domu a drobnější zakázky, jako je pokládka dlažby či výstavba pergoly. Kombinace těchto dvou aspektů mohla přinést problémy s uchycením některých rostlin, protože ne vždy bylo jasné, co se nachází pod povrchem. A také se to stalo. Některým rostlinám se tak dařilo výrazně lépe třeba jen o pár metrů dál. Ale nepředbíhejme
ŘEŠENÍ▗
Cesta je cíl. A sad s vinicí jakbysmet
Jak již bylo naznačeno, více souběžně probíhajících staveb s sebou přineslo celou řadu problémů. Museli jsme následně řešit například propadání terénu. Zároveň se nám však podařilo doladit detaily, které vznikly na rozhraní pergol – právě díky nutnosti propojit stavební práce se zahradními.
Na jednom místě ve svahu jsme bojovali s tím, že většina keřů zde svůj životní boj rovnou vzdává a opakovaně opouští své místo. Tento námi interně pojmenovaný „bermudský trojúhelník“ zkrátka neposkytoval žádné z rostlin vhodné podmínky pro růst. Naštěstí jsme si vzpomněli na svídu krvavou, která jako jediná dokázala na tomto místě zakořenit natolik, že už po několika měsících nebylo poznat, že tu kdy nějaký problém byl.
V zahradě vzniklo několik míst určených k odpočinku, která definují nejen všudypřítomná zeleň, ale také dřevo, kov a beton. A stejně přirozeně, jako přechází beton v trávník, se dostanete po dřevěném chodníčku ze zelené plochy až do sadu s vinicí. Blahodárný vliv této zahrady je zřejmý – kromě vitamínu D, který člověk načerpá díky slunci, si zde může dopřát i velké množství vitamínu C v podobě drobného ovoce: klasické maliny, borůvky, jahody, ale také černý rybíz či arónie. Již zmíněná svída rozzáří zahradu výraznými barvami na jaře i na podzim, k celkovému zklidnění přispívá i levandule.
Pro zahradu je typické pozvolné svažování, a tento princip se promítl například i do výběru borovic. Zatímco u vstupu vás přivítá vzrostlá borovice lesní, pro kterou je rychlý růst typický, cestou do zahrady vás doprovází její nižší příbuzná – borovice kleč. Do této zahrady se člověk zkrátka „zanoří“ – a bude v ní chtít zůstat navždy. Což je ostatně dobře možné, protože rostliny byly zvoleny tak, aby „fungovaly“ po celý rok. A díky svažitému terénu navíc nebrání výhledu z oken. Jenže kdo by se díval z okna do zahrady, když se do ní může rovnou jít projít…
Foto: Petra Šalapková