Zelinářky? Křovinářky? Zahradnice? Ani jedno! Často se setkáváme s tím, že lidé kolem nás mají jen matnou představu, co vlastně krajinářská architektura je. Proto jsme připravily malý osvětový seriál, v němž Vás seznámíme s přínosy, které krajinářská architektura pro naše domy, ulice, parky, města i krajinu má.
Nebudeme Vás mučit nudnou historií oboru ani výčtem nejlepších projektů. Místo toho budeme vyprávět co může krajinářská architektura nabídnout a čím vším dokáže být nápomocná, aby se nám venku i vevnitř žilo líp. Můžeme začít?
Vol. 01 – Kam zasadit krajinářskou architektku?
Architektura, urbanismus, stavebnictví, krajinářská architektura – spousta pojmů, které se snažíme definovat, přičemž je stavíme proti sobě, vymezujeme jeden proti druhému. Studentky stavařky se kvůli tomu s architektkami na kolejích občas nebaví, což vlastně není to nejhorší, protože krajinářky se s architektkami nepotkají vůbec. Jenomže stav, ve kterém jednotlivé specializace stojí vedle sebe a míjejí se, nekomunikují, byl možný snad v minulém století. A ani v něm už ne, ve své podstatě patří spíš do století páry. Vymezováním jednotlivých oborů se násilně rozdělujeme a maříme překračování hranic, které ale navrhování místa, kde chceme žít, tolik potřebuje. Dnešní svět je složitější, komplexnější a koncept jednoho architekta s velkým A v něm vymizel spolu s parní lokomotivou. Ke smutku těch architektů s velkým A, k radosti nás krajinářek.
S evolucí architektury tak vznikly další specializace: urbanistka pracuje s masivním měřítkem a cítí hmotu jinak než architektka, která navrhuje rodinné domy nebo interiéry nebo od každého trochu. Každá má svou paletu nástrojů, kterým rozumí a kterými tvoří svůj svět.
Kvalitní práce, kterou tolik obdivujeme v dánských, německých, švýcarských projektech je výsledkem mezioborové spolupráce, kde jsou architektka s krajinářkou partnerkami – ne soupeřkami. Jejich vztah definují slova jako: spolupráce, kooperace a součinnost. Pojďme se přiblížit bájnému Norsku, kde největším zaměstnavatelem krajinářských architektek a architektů je NPRA, tedy organizace odpovídající našim Silnicím a dálnicím a.s.!
Přestaňme se tedy trápit definicí krajinářské architektury, podívejme se spíš na to, kde krajinářskou architektku najdeme. Dokáže se pohybovat v měřítku krajiny, kde řeší strukturu krajiny, možnost v ní zadržet vodu, zelené osy a spojnice (ÚSES), pozemkové úpravy, územní studie, generely zeleně nebo technologie modrozelené infrastruktury.
Stejně tak je jí ale blízké i měřítko rodinných zahrad, městských parků, veřejných prostranství a uličních profilů, v obou těchto měřítcích ale používá různé, specifické nástroje. A v této paletě nástrojů se architektky různých profesí vzájemně liší i prolínají.
Použitím konkrétních nástrojů vždy nějakým způsobem určujemei výslednou podobu návrhu. Pokud někomu například chybí znalost technologií modrozelené infrastruktury, v projektu se prostě nic modrého ani zeleného neobjeví a výsledná vegetace bude ve finálním návrhu plnit pouze jednu ze svých mnoha funkcí. Nejčastěji pouze tu estetickou (mnohdy ale jenom na vizualizacích). Což je neomluvitelné nenaplnění potenciálu a mrhání financemi.
A jaké jsou ty nástroje, o kterých mluvíme? K nim se dostaneme příště. Do té doby Vás, naše čtenáře, nechápe trochu napnuté. Protože napětí a příběh je podstatou nejen literatury, ale i krajinářské architektury. Takže – pokračovat budeme brzy, ale ne zas úplně za chvilku.
autor textu: Alice Boušková