Antická civilizace z Horních Měcholup

STRUČNÝ KONTEXT▗

Vila v Horních Měcholupech je důkazem, že i současný dům si může vzít to nejlepší třeba z antiky. Právě pro ni byly typické tzv. atriové zahrady, do jejichž středu mířila voda i většina oken domu. A přesně tak je tomu i u této vily. Jen s tím rozdílem, že její vegetace není tak úplně středomořská, ale spíš typická pro Prahu 15 a její okolí, kde se nachází třeba přírodní park Botič–Milíčov. Klid a prostor k relaxaci ale nabízí stejný jako dovolená v Řecku. A zeleň? Tu se snad ani nevyplatí srovnávat.

VÝCHOZÍ SITUACE▗

Zpátky ke kořenům. A jílu.

Na místě původní dvoupatrové budovy v srdci Horních Měcholup vzniká moderní vila ve tvaru L se zahradou atriového typu. Ta bude rozdělena na dvě části – soukromou a tu, která bude náležet k pronajímané části domu. Pro obě ale platí stejné zadání: nabídnout klid, dostatek rostlin a určité propojení s interiérem.

Přání majitelů bylo jasné: zachovat vzrostlé stromy, vytvořit prostor pro relaxaci, drobné pěstování i venkovní vaření a herní zónu – a to vše navrhnout jako nízkoúdržbové, moderní a přírodní zároveň.

Realizaci však komplikovala extrémně těžká jílovitá půda, která nepropouštěla vodu a bylo ji třeba upravit pomocí těžké techniky a štěrkových struktur. Výzvou bylo i sladění všech prací se stavbou domu – od ochrany kořenových systémů až po plánování rozvodů vody a elektřiny.

ŘEŠENÍ▗

Potěšení všech smyslů a ze všech oken.

Zahrada u této vily nevznikala jen jako doplněk či pouhé okolí domu. Od samého počátku byla součástí konceptu – měla být zkrátka neodmyslitelnou součástí celku. Už v rané fázi projektu bylo jasné, že půjde o prostor, který nebude jen na okrasu. Bude se v něm vařit, odpočívat, pobíhat, sklízet i pozorovat. A také, že to nebude úplně snadné.

Jednou z největších výzev byla již zmiňovaná půda, přesněji těžký jíl, který vodu zadržoval tak urputně, že by z něj šlo vyrábět hrnky. Bylo nutné přivést techniku, terén upravit, odlehčit a promíchat s pískem i štěrkem, aby se v něm dalo vůbec něco pěstovat. K tomu se přidala koordinace s výstavbou samotného domu – hlídání kořenových systémů vzrostlých stromů, příprava rozvodů vody, elektřiny i budoucí závlahy. Cílem totiž bylo stávající vzrostlé stromy zachovat. Na zahradě je tak dostatek stínu nejen díky vzrostlým lípám, ale také například ořešáku. 

Díky tvaru domu mohl vzniknout prostor s charakterem atria – klidná, částečně uzavřená zahrada, která je vnímána z většiny místností domu. Je to prostor s jasným řádem, ale přitom působí velmi přirozeně. Výsadby tvoří kombinace keřů, travin a nízkých borovic, které se během roku proměňují, ale nikdy na úkor struktury. Mezi nimi září rozchodníky, třapatky nebo dochany, které upoutají pozornost na první pohled. Z každého okna se otevírá jiný úhel pohledu, jako by zahrada pokaždé vyprávěla trochu jiný příběh.

Celým prostorem se přirozeně vine síť chodníků z kamenů, které propojují jednotlivé části a dávají zahradě rytmus. Zbytek pozemku doplňují další funkční zóny – lem s volně rostoucími keři podél plotu, trávníková plocha s robotickou sekačkou nebo bylinková zahrádka v blízkosti kuchyně. Okraje zahrady naopak svou tajemností připomínají les, můžete zde najít kapradiny, škvornice a další zelené bejlí. 

Protože dům bude částečně pronajímán, byla zahrada rozdělena na dvě samostatné části. Také nájemníci mají svou zelenou zónu – jednodušší, ale stále důstojnou. 

Vznikl tak prostor, který nezapomíná na funkci, ale umí i potěšit. Zahrada, která drží tvar i přes odlišná roční období. A hlavně – zahrada s nádechem Středomoří, která patří domu stejně pevně, jako jeho základy.

Navrhujeme zahradu s principy atriových antických vil, kdy do centra zahrady, kam míří většina oken směrujeme i veškerou povrchovou vodu. Zahrada tak tepe ze svého středu, který je divoce dynamický, plný květin a bylin. Ve chvíli, kdy se rozhodnete vstoupit na jeho cestičky a zavadíte nohou o křehkou mateřídoušku, vaše kroky to provoní.

Okraj zahrady je naopak tajemný s lesní tématikou kapradin, škvornic a dalšího zeleného bejlí, které umocňuje stinnou atmosféru pod klembami vzrostlých lip.

Foto: Petra Šalapková